VÁCLAV SOKOL K 5. VÝROČÍ ÚMRTÍ KS
Článek Václava Sokola v časopise Perspektivy, který je přílohou Katolického týdeníku (28. února – 6.března 2006)
V březnu 2006 uplynulo pět let ode dne, kdy zemřel hudební skladatel Karel Sklenička. Už bez autorovy přítomnosti se před třemi lety konal koncert k jeho sedmdesátinám. Hudba je ale zapsána i nahrána na CD, a tak si můžeme připomínat nesmírně barvitý hudební svět skladatelův. Celý ho stvořil k svému obrazu i k chvále Boží, s pomocí svých přátel interpretů, své ženy i své rodiny. Všechno se najde v jeho hudbě: smutek i veselost, tesklivost i odhodlání, humor i hravost, lyrika i epika. Jen nudu bychom tam těžko hledali, snad se na tom podílelo i prostředí, ve kterém dílo vznikalo.
V padesátých letech byl arcibiskupský palác zpustlý a poloprázdný, vystrčen za okraj hradní moci. V podkroví tam bydleli Skleničkovi, rychle se rozrůstající rodina se vším, co s dětmi přichází, s jejich pohybem a hlukem, i s tím, co je vzácné, ticho a klid. Tam se rodil skladatelův hudební svět, tvořil jednotu s životem rodiny. Helena hospodařila, studovala i opisovala noty, Karel vydělával. Bylo třeba napsat mnoho not, aby to rodinu uživilo, Karel Sklenička nepatřil k prominentům tehdejšího hudebního establishmentu. Napsal o tom: „…většinu života jsem stál mimo oficiální skladatelské či státní organizace, byl jimi ignorován nebo je sám ignoroval“ Rozhlas a televizi přísně sledoval ideový diktát, výhodné zakázky byly odměnou těm, kdo sledovali stranickou linii. Karel Sklenička byl zakotven jinak, a netajil se tím. Vypadalo to jako zázrak, ale děti vesele rostly a skladby vznikaly, často za nocí, kdy se klid opuštěného paláce rozšířil i ke Skleničkovům.
Za časů normalizace byly Skleničkovy koncerty převážně duchovní hudby husarským kouskem, „vydupal je ze země“ svou neuvěřitelnou energií. Večery měly trochu rodinnou atmosféru, děti, odkojené hudbou, se živě zúčastnily, z některých rostli hudebníci. Skladby mívaly neobvyklé nástrojové obsazení, byl tu i zpěv a recitace, a všichni byli kamarádi, které inspirovala i vedla subtilní Skleničkova postava.
Karel Sklenička studoval po válce skladbu u profesorů Bořkovce a Háby. Klasická moderna byla jeho obzorem, ale ke všem objevům nacházel svou osobitou cestu. Těžko říci, zda zjevení gregoriánského chorálu předcházelo Skleničkovu katolictví, nebo tomu bylo naopak, ale oboje představovalo hluboké zakotvení. Velkou část Skleničkova díla tvoří hudba duchovní. Příznačným skladatelovým přínosem je živost a nápaditost jejího pojetí. (Missa brevis, Čtení z bible – sedmihodinový pořad s Václavem Voskou, Salve regina, České mešní ordinarium a další skladby.) Komorní dílo obsahuje asi šedesát skladeb, z nichž některé zřejmě zůstanou v české moderní tvorbě nezastupitelnými : Koncert pro čtrnáct dechových nástrojů a kontrabas byl oceněn v anonymní soutěži k výročí republiky v roce 1965. (Dále například Sedmero podobenství o lásce, Symfonieta, Musique de table aj.) Z filmové tvorby je nejznámější hudba k filmům Sňatky z rozumu a Kočár nejsvětější svátosti (s Janem Werichem).
Otevřenost lidská i umělecká dovedla Skleničku k příležitostným skladbám, v nichž také zůstával svůj a osobitý, nikdy se nepodbízející. Zdaleka jsem nebyl sám, komu Karel napsal hudbu ke konkrétnímu účelu, aby ji potom s malým sborem také provedl: úpravy lidových písní na pohřbu mé ženy, neobvyklé mariánské písně, písně beze slov pro zahájení výstavy.
Je těžko pochopitelné, že rozsáhlé Skleničkovo dílo zůstává na pokraji zájmu. Hudební redakce je opomíjejí stejně, jako je opomíjely z ideových důvodů za socialismu. Prostor dostává jazz a etnická hudba, ale původní česká tvorba jakoby nikoho nezajímala. Karlovi Skleničkovi to neublíží: jednou jistě někdo pochopí jedinečnost toho, co chtěl říci, a toho, co řekl. A žít bude ve svých dětech i ve dvaceti čtyřech vnoučatech, do nichž manželé Skleničkovi uložili směřování k víře, svobodě i kráse.