Jen málo lidí slaví své narozeniny přesto, že na nich nemohou být v jakékoliv podobě fyzicky přítomni.
Karel Sklenička, hudební skladatel a především manžel, tatínek, dědeček, bratr a přítel, v neděli 28. dubna 2013 své osmdesáté narozeniny oslavil. Co na tom, že nedožité. Jedinečnost večera k jeho poctě jako by odrážela jedinečnost celé skladatelovy osobnosti – alespoň tak, jak si ji uchovali v paměti jeho blízcí.
Stává se pomalu tradicí, že se každé kulaté výročí Karla Skleničky připomene koncertem. Na letošním slavnostním večeru se na pódiu vystřídalo přes osmdesát hudebníků, kterým tleskal zaplněný Sál kardinála Berana v pražském Arcibiskupském paláci. Zazněly skladby známé i provedení dosud neuvedená; hudební čísla osvěžila v druhé půli netradičně také recitace. Pestře složeným programem prováděla skladatelova dcera Terezie Kochová, která popisy skladeb zároveň prokládala vzpomínkami autorových příbuzných a přátel. Ty čerpala ze sborníku, který byl k této příležitosti uspořádán. Pochází z něj i citace uvedená v úvodu článku od muzikoložky Olgy Kittnarové.
Celý večer uvedla Jubilejní písecká kánonická znělka v podání pěveckého sboru Gabriel. Melodii složil Karel Sklenička u příležitosti srazu abiturientů píseckého gymnázia, jež sám navštěvoval, a napsal ji na slova svého spolužáka Josefa Bruknera v 90. letech.
Následně na pódium nastoupili muzikanti Hudby hradní stráže a policie ČR, kteří ve složení Pavel Hromádka – trubka, Pavel Jirásek – lesní roh, Jan Krajhanzl – trombon a Pavel Drančák – tuba zahráli Quartettino per ottoni z roku 1978. Tato třívětá skladba byla na letošním koncertě provedena vůbec poprvé. V díle pro čtyři žestě, autorovy oblíbené nástroje, zaznívá part lesního rohu netradičně jako první hlas. Složitou skladbu charakterizuje i rychlé střídání tempu, dynamiky, nálady nebo rytmu.
Pěvecký sbor Gabriel, který zazpíval úvodní znělku, poté vystoupil podruhé. Tentokrát se třemi duchovními písněmi – Zamiloval jsem si, Pane, domu tvého (žalm 25), Všechny země, zpívejte (žalm 95) a Buoh všemohúcí (nově zharmonizovaná píseň z roku 1320). Sbor řídila skladatelova dcera Alžběta Hlásková, jako sólisté vystoupili Ráchel Skleničková a Jan Farlík a na housle hrála Lenka Kurzveilová. Středověký chorál Karel Sklenička nejen v těchto skladbách představuje v novodobé, osobité harmonii, kterou písně přibližuje uchu moderního posluchače.
Dvě ze sboristek, Kateřina Nepustilová a Ráchel Skleničková, následně na pódiu zůstaly a zazpívaly Salve Regina. Latinský text známé mariánské modlitby v tradiční středověké melodii doplnil skladatel o nižší sytý hlas. Skladba napsaná na přání syna Jakuba je protkaná místy až exotickými souzvuky.
Dagmar Skleničková, skladatelova snacha, se ujala interpretace dalšího čísla, Varizione per violino solo. Přestože je tato skladba z roku 1963, několikrát již uvedena u nás i ve Švédsku, dofkafonická, má v sobě řád a tonalitu. Opět se v ní rychle střídá tempo, rytmus nebo melodie. Sama interpretka říká, že čím déle skladbu hraje, tím více v ní toho nachází.
Na konci první půle programu se stihlo ještě představit nejpočetnější hudební těleso celého večera. Sbor a orchestr Arcibiskupského gymnázia pod vedením sbormistrů Petra Klímy a Radka Seidla a dirigenta Igora Angelova nastudoval zhudebněné básně Josefa Bruknera, Tázačky. S Josefem Bruknerem, spolužákem z píseckého gymnázia, se Karel Sklenička domluvil na společném díle na sjezdu absolventů v 80. letech. Sám k tomu později, v roce 1998, napsal: „Bruknerovy texty si mě poddaly, a tak jsem vymyslel obrovskou radost svého dětství. Jestliže k realizaci dochází až teď a v našich letech, zdá se mně to dokladem toho, že jsme stále jenom kluci.“.
Po krátké přestávce zazněla I. věta Smyčcového kvarteta č. 1, kterou skladatel zkomponoval jako svatební dar své ženě Heleně Skleničkové. Dvanáctiminutovou část třívěté skladby zahrálo kvarteto ve složení Viktor Mazáček – 1. housle, Jana Kubánková – 2. housle, Lukáš Valášek – viola a Eduard Šístek – violoncello. Smyčcové kvarteto č. 1 z roku 1959 je první autorovou větší skladbou z oblasti moderní vážné hudby. Dosud zazněla koncertně pouze III. věta, a to v roce 2008.
Dalšími účinkujícími byli manželé Tereza a Vojtěch Havlíkovi. Tereza Havlíková zazpívala za klavírního doprovodu Vojtěcha Havlíka tři písně, které skladatel napsal pro sestry voršilky. Ranní píseň k Matce Anděle a Mešní píseň ke svaté Anděle, zakladatelce sester voršilek, složil Karel Sklenička na slova Václava Renče v roce 1971 a dodnes je sestry zpívají. Třetí písní bylo dřívější zpracování zpěvu Salve Regina, k jejímuž rukopisu autor připojil dovětek adresovaný své manželce: „Aby Helenka nezapomněla, že měla 18. srpna 1956 svátek.“.
Zpestřením byla ukázka z poezie, které se skladatel věnoval v mládí. Student autorské tvorby a pedagogiky na DAMU Pavel Zajíček přednesl úryvek z básně Tragikomická sonáta z roku 1951, tedy z autorových osmnácti let. Karel Sklenička, snad aby v sobě nezapřel lásku k muzice, použil k rozčlenění poetického díla hudební terminologii: I. Šašek v manéži: Allegro, II. Šaškova láska: Adagio a III. Šašek, žena, dítě a kord: Presto.
Těsně před závěrem koncertu se opět představila skladatelova vnučka a studentka Deylovy Konzervatoře Ráchel Skleničková. Své originální klavírní číslo sama příznačně nazvala Sklenička koktejlu. Během několikaminutové skladby provedla posluchače deseti skladbami svého dědečka, které spojila v souvislý celek. V jejím provedení zazněly úryvky z Českého mešního ordinária, Svatebního žalmu č. 45 nebo znělky televizního seriálu Sňatky z rozumu.
Posledním číslem pak bylo provedení tří lidových písní v jednoduché, ale neotřelé skladatelově úpravě. Karel Sklenička komponoval nejen složitá díla pro koncertní sály, ale věnoval se i úpravě písní pro domácí muzicírování. Lidové písně Na rozloučení, Když jsem já šel tou putimskou branou a Zelení hájové zazpívala tříhlase skladatelova vnoučata.
Celý slavnostní večer byl poctou Karlu Skleničkovi a zároveň překvapením pro jeho ženu Helenu, která seděla spolu se svými dětmi v první řadě. Naší babičce, mamince a kamarádce Heleně Skleničkové patří největší dík – za to, že stála svému manželovi celý život po boku, starala se o početnou rodinu, vytvářela podmínky pro komponování, přepisovala noty, pečlivě archivovala materiály, udržovala kontakty a hlavně ho měla ráda.
Přípravy tohoto koncertu pak řídily skladatelovy vnučky Klára Kochová a Dorotea Wollnerová, kterým moc děkujeme za nezapomenutelný zážitek!
Vnučka Karla Skleničky Anna Novotná do sborníku napsala, jak koncerty prožívala v dětství: „Vzpomínám si na dědovo koncerty, kde jsem si připadala velmi důležitá a jako VIP, protože, i když nikdo z těch cizích lidí nevěděl, že jsem jeho vnučka, skladatelem nebyl přeci nikdo jiný než můj děda.“ Doufáme, že nejen pro takové vzpomínky vnoučat a pravnoučat se za pět let setkáme znovu!